Září 2016

Choď jako Egypťan. Bav se.

15. září 2016 v 22:33 | Radek |  Rabbit Heart music bar
_____________________________________________________________________________

Sofie už na Filipa nemyslí tak často. Ani na Patrika. Ani na Martina. Ani na Radka. Ani na Tomáše.
Nemyslí na nikoho a na nic, v hlavě má vymeteno.
Od toho klubového večera v opojení temné hudby a silného rumu uběhl už nějaký čas. Čas, co zhojil mnoho ran. Čas, který přinesl pár nových, bezvýznamných lásek. Čas, který hodně dal a hodně vzal.

Zrovna se procházela po mole na pobřeží. Zamyšleně hleděla střídavě na obzor a na neposedné vlny. Západ slunce se dnes zdál výjimečný. Dohasínající paprsky osvětlovaly našedivělé dřevo pod jejíma nohama. Po chvilce se posadila na oprýskanou lavičku, jejíž modrý nátěr se bez milosti zubem času odloupával. Zapálila si cigaretu, silně potáhla a požitkářsky vydechla. Vzpomněla si, že musí Jeronýmovi koupit granule, nebo aspoň kapsičku. "No co, však bez nich chvilku vydrží, mám pro něj v lednici zbytky masa z víkendu, to si teprv pošmákne."
Cestou od pobřeží se zastavila v jednom baru, pivko na dobrou náladu. "Sem jsem chodila s Tomášem... pěkný místo." Objednala si a dlouze se zadívala oknem ven. "Přála bych si nový klobouk. Krásný, slaměny klobouk s různýma kytkama a červenou ozdobnou mašlí." Ten starý jí Jeroným v záchvatu hravosti zrušil na deset tisíc kousků. Ale nezlobila se na něj, stejně už byl silně natržený.
Pingl donesl sklenku piva a zmizel kdesi ve skladu. Rádio pobízelo poslouchače, aby chodili po egyptském způsobu. Sofie se opřela a porozhlédla se po baru. U vedlejšího stolu se dohadovali nad fotbalem a v rohu místnosti si štamgast dopíjel svou denní dávku.
A pak vstoupil on. Dveře zapraštěly v pantech a v baru se zjevil střapatý, rozevlátý bohém. Sofii zprvu nepřišel tolik zajímavý, kolik takových hipsterů v tomhle městečku už potkala. Ale on se po ní pořád díval, sedl si na druhý konec místnosti, s výhledem přímo do její nenamalované tváře.
V jeho pohledu bylo něco nepopsatelného. V těch velkých, modrých očích se zrcadlilo zklamání i odhodlání pokračovat. Mezi vlasy barvy kaštanu se skrývalo tajemství...
Z rozjímání ji vytrhnul znovu se objevivší pingl s otázkou, zda si bude přát ještě něco. Poděkovala a zaplatila. Vstala od stolu a rozhodným krokem přistoupila ke kaštanovému krasavci.
"Zavolej na tohle číslo. Každý večer od šesti hodin. Molo na pobřeží. Víkendy v pět."
Ještě nikdy nebyla ke klukovi tak přímá. Slova z ní padala jako vodopád a ruka s papírkem s jejím číslem přistála na jeho stole úplně sama. Ještě jednou se mu podívala do očí a rychle odešla.

Jeroným už seděl na křesle a umýval si tlapky. Ach Sofie, muselas mě tu nechat čekat? Mám hlad a lednici si bohužel sám neotevřu. "Promiň, Jerry. Mamča ti to vynahradí." Nakrájela Jeronýmovi zbylé maso, uvařila si kafe a se silnou Routkou se uvelebila do židličky na balkóně. Popelník po Filipovi už dávno vyhodila, zato si koupila krásný, nerezový.
Přemýšlela na Kaštánkem. Jako prozatimní přezdívka se jí to zdálo výborné. Zavolá? Přijde na pobřežní molo? Co myslíš, Jeronýme? Neodpovídal, jenom se líně schoulil k opěradlu křesla. Rozrušeně típla cigaretu a vrátila se dovnitř. Ještě než zavřela dvěře, ohlédla se po noční scenérii města. V myšlenkách se jí rozhostil klid.

__________________________________________________________________________________