Duben 2012

Somewhere in the distance

18. dubna 2012 v 22:14 | Radek |  Rabbit Heart music bar
______________________________________________________________

Venku je neuvěřitelně mrtvo. Na to, že venku svítí a je vcelku teplo, je to přinejmenším podivné. A navíc je sobota. Všichni by měli opustit svoje úkryty a užívat si počasí a volnosti s kamarády. Sofia nevěřícně kroutí hlavou. Měla by taky vypadnout a bavit se s přáteli, ale dnes na to nemá náladu. Sedí na balkónku, kouří Bensonku a pije kapučíno. Vzduchem se vznáší mocná vůně česneku - to zas sousedka pod ní vyváří nějaký životabudič pro manžela. Vyvětrat sis mohla až potom, drahá, říká si Sofia polohlasně. Odklepne popel do černého porcelánového popelníčku, který dostala od Filipa k narozeninám a pomalu usrkne kapučíno. Břízy v dálce roztančil lehký jarní větřík. Sofia tupě hledí na obzor a vzpomíná. Vzpomíná na včerejšek. Na Filipovy hloupé nápady, všechny blbůstky, které provádí, jen aby mohl spatřit její úsměv. Nikdy nezklame. Ještě teď se tomu všemu musí smát. Rád se před ní předvádí, přeceňuje svoje síly, když snaží udělat co nejvíce shybů na starém rahně od věšáku na prádlo. Riskuje, že ho něco zajede, když navečer tancuje uprostřed silnice a nutí ji, ať jde taky a ať si spolu zatančí třeba waltz. Stejně ho neumí, už v tanečních vždycky pletl kroky a špatně se dotáčel, to si Sofia pamatuje dopodrobna. Filipánku, jelimánku bláhovej, ani nevíš, jak tě postrádám... A ne. nepřestanu ti tak říkat, ikdyž tě to vytáčí k nepříčetnosti. Líbí se mi to.
Červeno-černě pruhovaný hrníček s kapučínem byl zanedlouho prázdný. V krabičce zůstalo asi 12 cigaret. Snad to vystačí na zítřek, povzdychla si. Víkend bez tebe je jako celá věčnost...
Sofia pomalu vstala ze židle, poklidila stolek a zavřela za sebou dveře od balkónu. Z rádia v kuchyni se ozývají Mott the Hoople a kocour v obýváku spokojeně klimbá. Tak to vidíš, Jeronýme, ty si tady chrníš a co mám dělat já. Můj kocour je někde v dáli...

________________________________________________________________

Schoulená

17. dubna 2012 v 21:05 | Radek |  Rabbit Heart music bar
_______________________________________________________________

Večerní spoje jsou tady docela přesný, uznala v duchu. Unaveně zkolabovala na zadní sedadlo a a pomalu se začala odličovat. Nechtěla se s tím dělat doma. Za sklem se míhaly pouliční lampy a tajemné postavy. Setřela stíny a řasenku z očí, uklidila kosmetické hadříčky a pohodlně se usadila...

Dneska donesl narcisku, už ani za Boha nevím, kde ji sehnal. Divím se, že ještě neuvadla, vodu neměla pěkně dlouho a ještě nějakou dobu mít nebude, jestli si tenhle řidič nepospíší. Vždyť kolik bláznů jede domů o půl jedenácté večer, zvlášť v tomhle zapadákově - zatím jenom já. Takže by mohl trošku šlápnout do pedálů, vždyť chce mít taky po šichtě...

Volná houpavá jízda by ji nejspíš uspala, ale nešlo jí usnout. Nemohla na Filipa přestat myslet. Jeho oči, rty, rozcuchané kaštanové vlasy, o pár čísel větší džízka... je docela obyčejný, ale přece něčím zvláštní. Tak, jako každá vločka sněhu má svůj tvar, jako každý člověk má svůj otisk prstu, má on v sobě něco jedinečného. Další probdělá noc, povzdechla si Sofia. Nemohla spát od té doby, co se poznali. Jen koukala na hvězdy a představovala si společné chvíle s ním. Bláhová...

Vystoupila na zastávce nedaleko svého domu. Na chvíli se usadila v zastávce a zapálila si. Nasadila si sluchátka. Do ticha noci šuměl jen tichý vítr pohrávající si s igelitovým sáčkem na chodníku a do toho šumu se po chvilce přidaly tóny melancholické písničky. Sofia zanedlouho vstala a vydala se do bludiště paneláků. Někdy jí potmě dělalo problém najít ten správný vchod a chrastit klíči u každých druhých dveří se jí dnes v noci opravdu nechtělo.

Napoprvé správně, sláva! Teď už jen rozpustný kafe, po kterým se mi vždycky chce aspoň trošku spát a naproti tomu paradoxně další marný pokusy usnout...

_________________________________________________________________

Far, far away...

17. dubna 2012 v 20:10 | Radek |  Rabbit Heart music bar
Vítejte v music baru.

Haha, odvážný a hluboký úvod :D

_______________________________________________________________

Po dlouhé době zase prosluněný den. Nebylo příliš teplo, ale slunce bylo po uplakaných dnech dosti zapotřebí. Sofia zrovna seděla v autobuse, rozpustile si upravovala ofinu v odrazu skla a bezmyšlenkovitě hleděla na ubíhající krajinu. Filip ji čeká na nádraží, ve staré džínovce a ošoupaných kalhotách, s cigaretou v jedné ruce a s květinou v druhé. Ostatně jako vždycky, zajetý stereotyp. A přece se na něj Sofia pokaždé tak těší.
Autobusáci poslouchají nemožnou hudbu, pomyslí si, když dohrává přeslazený song od Celine. Sesune se níže po sedadle a z kapsy vyloví eukalyptový bonbón. Aspoň něco zbylo od víkendové návštěvy u babičky. Cesta ubíhá líným tempem a z rádia začíná hrát příjemné oldies. Slušná to záplata na medem překypující Dionovou. Sofii se na tváři objeví lehký úsměv a podupává si nohou do rytmu. /Co mi Filip přinese dnes... růži? fialku? tulipán? ... spokojila bych se i s mrkví, nebo i s ničím. Ale jedno mi může nabídnout vždycky - svoji milující náruč./

________________________________________________________________

Kamera, klapka, jedem!

16. dubna 2012 v 23:25 | Radek
Zdravím vás, přátelé.

Proč zakládám tenhle blog? Hlavně proto, že mám rád Florence & The Machine, že sem chci publikovat svoje fotky, básnická a prozaická díla, svoje názory na různá témata. Jedna z možností vykřičet se světu a zároveň do prázdna.

Nesnáším úvody - nikdy nevím, co psát. Co se tu vyskytne, to se tu vyskytne no. A šmitec. :D

*Radek