Choď jako Egypťan. Bav se.

15. září 2016 v 22:33 | Radek |  Rabbit Heart music bar
_____________________________________________________________________________

Sofie už na Filipa nemyslí tak často. Ani na Patrika. Ani na Martina. Ani na Radka. Ani na Tomáše.
Nemyslí na nikoho a na nic, v hlavě má vymeteno.
Od toho klubového večera v opojení temné hudby a silného rumu uběhl už nějaký čas. Čas, co zhojil mnoho ran. Čas, který přinesl pár nových, bezvýznamných lásek. Čas, který hodně dal a hodně vzal.

Zrovna se procházela po mole na pobřeží. Zamyšleně hleděla střídavě na obzor a na neposedné vlny. Západ slunce se dnes zdál výjimečný. Dohasínající paprsky osvětlovaly našedivělé dřevo pod jejíma nohama. Po chvilce se posadila na oprýskanou lavičku, jejíž modrý nátěr se bez milosti zubem času odloupával. Zapálila si cigaretu, silně potáhla a požitkářsky vydechla. Vzpomněla si, že musí Jeronýmovi koupit granule, nebo aspoň kapsičku. "No co, však bez nich chvilku vydrží, mám pro něj v lednici zbytky masa z víkendu, to si teprv pošmákne."
Cestou od pobřeží se zastavila v jednom baru, pivko na dobrou náladu. "Sem jsem chodila s Tomášem... pěkný místo." Objednala si a dlouze se zadívala oknem ven. "Přála bych si nový klobouk. Krásný, slaměny klobouk s různýma kytkama a červenou ozdobnou mašlí." Ten starý jí Jeroným v záchvatu hravosti zrušil na deset tisíc kousků. Ale nezlobila se na něj, stejně už byl silně natržený.
Pingl donesl sklenku piva a zmizel kdesi ve skladu. Rádio pobízelo poslouchače, aby chodili po egyptském způsobu. Sofie se opřela a porozhlédla se po baru. U vedlejšího stolu se dohadovali nad fotbalem a v rohu místnosti si štamgast dopíjel svou denní dávku.
A pak vstoupil on. Dveře zapraštěly v pantech a v baru se zjevil střapatý, rozevlátý bohém. Sofii zprvu nepřišel tolik zajímavý, kolik takových hipsterů v tomhle městečku už potkala. Ale on se po ní pořád díval, sedl si na druhý konec místnosti, s výhledem přímo do její nenamalované tváře.
V jeho pohledu bylo něco nepopsatelného. V těch velkých, modrých očích se zrcadlilo zklamání i odhodlání pokračovat. Mezi vlasy barvy kaštanu se skrývalo tajemství...
Z rozjímání ji vytrhnul znovu se objevivší pingl s otázkou, zda si bude přát ještě něco. Poděkovala a zaplatila. Vstala od stolu a rozhodným krokem přistoupila ke kaštanovému krasavci.
"Zavolej na tohle číslo. Každý večer od šesti hodin. Molo na pobřeží. Víkendy v pět."
Ještě nikdy nebyla ke klukovi tak přímá. Slova z ní padala jako vodopád a ruka s papírkem s jejím číslem přistála na jeho stole úplně sama. Ještě jednou se mu podívala do očí a rychle odešla.

Jeroným už seděl na křesle a umýval si tlapky. Ach Sofie, muselas mě tu nechat čekat? Mám hlad a lednici si bohužel sám neotevřu. "Promiň, Jerry. Mamča ti to vynahradí." Nakrájela Jeronýmovi zbylé maso, uvařila si kafe a se silnou Routkou se uvelebila do židličky na balkóně. Popelník po Filipovi už dávno vyhodila, zato si koupila krásný, nerezový.
Přemýšlela na Kaštánkem. Jako prozatimní přezdívka se jí to zdálo výborné. Zavolá? Přijde na pobřežní molo? Co myslíš, Jeronýme? Neodpovídal, jenom se líně schoulil k opěradlu křesla. Rozrušeně típla cigaretu a vrátila se dovnitř. Ještě než zavřela dvěře, ohlédla se po noční scenérii města. V myšlenkách se jí rozhostil klid.

__________________________________________________________________________________

 

Pocity a dojmy zapšklého stařečka z pohřbu blízké osoby. [FUNNY EDITION]

30. září 2014 v 14:19 | Radek |  Pocity a dojmy
(pozn. autora: Vím, že z pohřbů by se legrace dělat neměla, ale já jsem cynik. DEAL WITH IT.)

_______________________________________________________________________________

"Hm, tak to už mi ty prachy nevrátíš, co?!"

"Taky ten pohřeb nemohli udělat o sobotě, dneska dávaj v telce Colomba.

"Jó nóbl obřadní síň, ale hajzlíky mají nechutně daleko."

"Teď už ti je putna, kdo ti krade jabka, babo bláznivá..."

"Takže Franta prohrál sázku, byl to rak, takže mi nasolí tři stovky, hehe..."

"Hezkej strop..."

"Na kolik tak rozpalujou tu pec?"

"Jé, teď jí chytla ta přiblbá paruka!"

"Vypnul jsem doma troubu?!"

"Budeš mi chybět. Už nebudu mít na koho řvát..."

"Sakra, já tu troubu fakt nevypnul!!!"

________________________________________________________________________________

Feel It Break

5. dubna 2013 v 20:35 | Radek |  Rabbit Heart music bar
_____________________________________________________________________

Zabila tím vztahem asi dva roky. Poslední týdny byl Filip vyhýbavý, nedíval se Sofii při rozhovoru do očí a jeho polibky vychladly. I květiny už zapomínal nosit. Pak přišel ten osudný den. Ten den, kdy ho uviděla přes ulici, opřeného o stěnu budovy vlakového nádraží, ruku v ruce s jinou. Jemně ji hladil po vlasech a líbal ji mnohem jemněji a nežněji, než Sofii. Ta by se v tu chvíli nejradši rozběhla pod kola prvního auta, jenže nohy jí úplně zdřevěněly. Chvíli stála jako omráčená, ale vzápětí se otočila a ráznými kroky odcházela pryč. Pryč, daleko od něj, pryč z reality a ze světa.
Doma nebylo uklizeno, kusy oblečení se válely po nábytku a mourovatý Jeroným pelešil v koženém křesílku. Ach ty můj Jeronýme, jak já tomu nevěrníkovi nemůžu přijít ani na jméno!!! Zhroutila se na gauč a slzami omývala polštář. Jméno Filip se jí v hlavě ztrácelo a padalo do studnice zapomnění, ale tvář jako by se stále více zvýrazňovala a vystupovala do popředí. Takhle to dál nejde!
Nebyla ten typ, co se rozvalí před televizí s kotlem zmrzliny a hyne u romantických slátanin. Prudce rozevřela skříňku v kuchyni, vytáhla láhev rumu, krabičku Viceroyek do zásoby, oblékla se a vyrazila rozlícená do ulic maloměsta.
Vše bylo zaobaleno kabátem noci, problikávaly pouliční lampy, z centra křiklavě zářily neony. Její kroky směřovaly právě tam. Nebudu truchlit, smeju to rumem. Zhluboka se napila rumu, poté si chtěla zapálit cigaretu. z kapsy vytáhla černo-šedý zapalovač, který ji F. daroval. Bez váhání ho zahodila do příkopu, přestože byl plně funkční. Ještěže při sobě měla svůj vlastní náhradní.
Vypila skoro půlku láhve, než se dostala do ulic centra. Zbytek cestou schovala do své dlouholeté tajné skrýše. Kam teď? Co to tam v dáli duní? Nedaleko hrála z nějakého klubu chytlavá taneční hudba. Došla tedy na ono místo a bezmyšlenkovitě vstoupila dovnitř. Hrála ponurá taneční píseň, ale velmi rytmická. Rum v jejích žilách s ní začal procítěně hýbat. Užívala si to, ale zvučný hlas zpěvačky při slovech "feel it break" jí doslova dožíral a nutil myslet na to, co se dnes událo. Nech mě být! Já se teď chci bavit! Tančila jako smyslů zbavená a Filipovi už se jen smála.
Filipánku jelimánku, táhni do horoucích pekel! ...snad mi tu skrýš s rumem nikdo neobjeví...

______________________________________________________________________
 


Přání a stížnosti stydlivé nešťastně zamilované teenagerky

25. července 2012 v 16:18 | Radek |  Přání a stížnosti
Proč se na mne aspoň jednou nepodívá? I jeden malý pohled utiší mé soužení...

Pohlédni na mne, usměj se...

Chtěla bych pro něj být vším.

Nejsem jeho typ, nejsem ta nejpopulárnější holka ze školy...

Nejsem oslnivě krásná, nemám proporce modelek.

Proč si nalhávám, že mne bude milovat? Nebude...

Mám strach si s ním začít povídat, zase něco zpackám.

Chci, aby věděl, že vůbec existuju.

Proč se kolem něj pořád motá ta namyšlená blondýna?

Roztávám jako led pokaždé, když slyším jeho jméno...

Jsem rozrušená, když ho potkám.

Podlamují se mi kolena a mám v břiše miliony motýlků.

Buď můj, jenom můj.

Obejmi mne a nikdy mne neopusť.

Nemám žádnou naději.

Somewhere in the distance

18. dubna 2012 v 22:14 | Radek |  Rabbit Heart music bar
______________________________________________________________

Venku je neuvěřitelně mrtvo. Na to, že venku svítí a je vcelku teplo, je to přinejmenším podivné. A navíc je sobota. Všichni by měli opustit svoje úkryty a užívat si počasí a volnosti s kamarády. Sofia nevěřícně kroutí hlavou. Měla by taky vypadnout a bavit se s přáteli, ale dnes na to nemá náladu. Sedí na balkónku, kouří Bensonku a pije kapučíno. Vzduchem se vznáší mocná vůně česneku - to zas sousedka pod ní vyváří nějaký životabudič pro manžela. Vyvětrat sis mohla až potom, drahá, říká si Sofia polohlasně. Odklepne popel do černého porcelánového popelníčku, který dostala od Filipa k narozeninám a pomalu usrkne kapučíno. Břízy v dálce roztančil lehký jarní větřík. Sofia tupě hledí na obzor a vzpomíná. Vzpomíná na včerejšek. Na Filipovy hloupé nápady, všechny blbůstky, které provádí, jen aby mohl spatřit její úsměv. Nikdy nezklame. Ještě teď se tomu všemu musí smát. Rád se před ní předvádí, přeceňuje svoje síly, když snaží udělat co nejvíce shybů na starém rahně od věšáku na prádlo. Riskuje, že ho něco zajede, když navečer tancuje uprostřed silnice a nutí ji, ať jde taky a ať si spolu zatančí třeba waltz. Stejně ho neumí, už v tanečních vždycky pletl kroky a špatně se dotáčel, to si Sofia pamatuje dopodrobna. Filipánku, jelimánku bláhovej, ani nevíš, jak tě postrádám... A ne. nepřestanu ti tak říkat, ikdyž tě to vytáčí k nepříčetnosti. Líbí se mi to.
Červeno-černě pruhovaný hrníček s kapučínem byl zanedlouho prázdný. V krabičce zůstalo asi 12 cigaret. Snad to vystačí na zítřek, povzdychla si. Víkend bez tebe je jako celá věčnost...
Sofia pomalu vstala ze židle, poklidila stolek a zavřela za sebou dveře od balkónu. Z rádia v kuchyni se ozývají Mott the Hoople a kocour v obýváku spokojeně klimbá. Tak to vidíš, Jeronýme, ty si tady chrníš a co mám dělat já. Můj kocour je někde v dáli...

________________________________________________________________

Schoulená

17. dubna 2012 v 21:05 | Radek |  Rabbit Heart music bar
_______________________________________________________________

Večerní spoje jsou tady docela přesný, uznala v duchu. Unaveně zkolabovala na zadní sedadlo a a pomalu se začala odličovat. Nechtěla se s tím dělat doma. Za sklem se míhaly pouliční lampy a tajemné postavy. Setřela stíny a řasenku z očí, uklidila kosmetické hadříčky a pohodlně se usadila...

Dneska donesl narcisku, už ani za Boha nevím, kde ji sehnal. Divím se, že ještě neuvadla, vodu neměla pěkně dlouho a ještě nějakou dobu mít nebude, jestli si tenhle řidič nepospíší. Vždyť kolik bláznů jede domů o půl jedenácté večer, zvlášť v tomhle zapadákově - zatím jenom já. Takže by mohl trošku šlápnout do pedálů, vždyť chce mít taky po šichtě...

Volná houpavá jízda by ji nejspíš uspala, ale nešlo jí usnout. Nemohla na Filipa přestat myslet. Jeho oči, rty, rozcuchané kaštanové vlasy, o pár čísel větší džízka... je docela obyčejný, ale přece něčím zvláštní. Tak, jako každá vločka sněhu má svůj tvar, jako každý člověk má svůj otisk prstu, má on v sobě něco jedinečného. Další probdělá noc, povzdechla si Sofia. Nemohla spát od té doby, co se poznali. Jen koukala na hvězdy a představovala si společné chvíle s ním. Bláhová...

Vystoupila na zastávce nedaleko svého domu. Na chvíli se usadila v zastávce a zapálila si. Nasadila si sluchátka. Do ticha noci šuměl jen tichý vítr pohrávající si s igelitovým sáčkem na chodníku a do toho šumu se po chvilce přidaly tóny melancholické písničky. Sofia zanedlouho vstala a vydala se do bludiště paneláků. Někdy jí potmě dělalo problém najít ten správný vchod a chrastit klíči u každých druhých dveří se jí dnes v noci opravdu nechtělo.

Napoprvé správně, sláva! Teď už jen rozpustný kafe, po kterým se mi vždycky chce aspoň trošku spát a naproti tomu paradoxně další marný pokusy usnout...

_________________________________________________________________

Far, far away...

17. dubna 2012 v 20:10 | Radek |  Rabbit Heart music bar
Vítejte v music baru.

Haha, odvážný a hluboký úvod :D

_______________________________________________________________

Po dlouhé době zase prosluněný den. Nebylo příliš teplo, ale slunce bylo po uplakaných dnech dosti zapotřebí. Sofia zrovna seděla v autobuse, rozpustile si upravovala ofinu v odrazu skla a bezmyšlenkovitě hleděla na ubíhající krajinu. Filip ji čeká na nádraží, ve staré džínovce a ošoupaných kalhotách, s cigaretou v jedné ruce a s květinou v druhé. Ostatně jako vždycky, zajetý stereotyp. A přece se na něj Sofia pokaždé tak těší.
Autobusáci poslouchají nemožnou hudbu, pomyslí si, když dohrává přeslazený song od Celine. Sesune se níže po sedadle a z kapsy vyloví eukalyptový bonbón. Aspoň něco zbylo od víkendové návštěvy u babičky. Cesta ubíhá líným tempem a z rádia začíná hrát příjemné oldies. Slušná to záplata na medem překypující Dionovou. Sofii se na tváři objeví lehký úsměv a podupává si nohou do rytmu. /Co mi Filip přinese dnes... růži? fialku? tulipán? ... spokojila bych se i s mrkví, nebo i s ničím. Ale jedno mi může nabídnout vždycky - svoji milující náruč./

________________________________________________________________

Kamera, klapka, jedem!

16. dubna 2012 v 23:25 | Radek
Zdravím vás, přátelé.

Proč zakládám tenhle blog? Hlavně proto, že mám rád Florence & The Machine, že sem chci publikovat svoje fotky, básnická a prozaická díla, svoje názory na různá témata. Jedna z možností vykřičet se světu a zároveň do prázdna.

Nesnáším úvody - nikdy nevím, co psát. Co se tu vyskytne, to se tu vyskytne no. A šmitec. :D

*Radek


Kam dál